Video

Transkripce

Noční obloha vypadá mírumilovně a řádně. Ve skutečnosti se ale hvězdy řítí galaxií

rychlostí stovek tisíc kilometrů v hodině. Nejsou poutány pevnými formacemi,

ale neustále se stěhují z místa na místo. Vesmír je naštěstí velký, a tak se hvězdy Mléčné dráhy

s námi velmi pravděpodobně nesrazí. Bohužel do nás nemusí přímo vrazit,

abychom na Zemi zažili krušné časy. A jsou hvězdy, které se k nám začínají přibližovat.

Abychom pochopili, jak nebezpečné jsou pro nás hvězdy, musíme promluvit o gravitaci.

Gravitace přitahuje každou hmotu ke každé jiné hmotě ve vesmíru. 

Přitahuje vás atom vzdálený milion světelných let, a obráceně.

Naštěstí je tato síla slabší s čím dál větší vzdáleností a zároveň záleží na hmotnosti tělesa.

Takže věci blízké a s velkou hmotností jsou přitažlivější, čímž

vítězí ve vesmírném přetahování lanem. Tímto způsobem hmotná tělesa ovlivňují, jak se menší tělesa okolo nich chovají.

Slunce tvoří 99,75% veškeré hmoty Sluneční soustavy a utváří tak chování

a oběh všeho v ní. Před miliardami let, poté, co se zrodilo Slunce,   

byla Sluneční soustava chaotickým a nebezpečným místem, jelikož se zde rodily planety 

z bezpočtu malých kusů, které do sebe neustále vrážely. Ovšem po dlouhé době se zrodila stabilní rovnováha.

Dnes se většina planet a asteroidů usadila v bezpečných a předvídatelných oběžných drahách.

Máme vnitřní a vnější planety, asteroidy a Kuiperův pás.

A na samém okraji je Oortovo mračno, obrovská sféra komet pomalu obíhající v chladném prostředí.

Rozhodně nechceme tuto rovnováhu narušit.

Kdyby se k nám moc přiblížila jiná hvězda, její gravitace by všechno přitáhla do Sluneční soustavy

jako rozmazlený kojenec, a nadělala by paseku z příjemného řádu planet, asteroidů a komet.

Tohle není žádné vymyšlené nebezpečí. Před zhruba 70 tisíci lety

jeden dvojhvězdný systém z červeného a hnědého trpaslíka prošel Oortovým mračnem a nadělal velký nepořádek.

Možná dokonce vyslal smrtící salvu asteroidů našim směrem. Může však trvat až

2 miliony let, než tito návštěvníci z Oortova mračna navštíví vnitřní sluneční soustavu.

Na dohled se však nachází daleko větší problém: červený trpaslík Gliese 710 vážící

zhruba polovinu hmotnosti Slunce momentálně míří do Sluneční soustavy. Zhruba za

milion let projde skrz Oortovo mračno a stane se nejjasnější hvězdou noční oblohy.

Takový blízký průlet by trval přes stovky tisíc let,

přičemž vážně naruší oběžné dráhy milionů objektů v Oortově mračnu. Budeme-li mít smůlu,

nastartuje to novou dobu planetárního bombardování podobnou té z rané doby Sluneční soustavy.

Noční obloha bude plná komet a asteroidů mířících do vnitřní sluneční soustavy.

Větší z nich by mohly způsobit hromadná vymírání jak na konci doby dinosaurů a způsobila by hodně problémů na burze.

Ale mohlo by to dopadnout daleko hůře. Galaxie je hustým prostorem a hvězdy se k sobě

přibližují běžně. Je tedy možné, že by se hvězda mohla přiblížit ještě víc a ne jenom

proletět okolo nás, ale letět přímo skrz vnitřní sluneční soustavu. To by byla extrémně špatná situace.

Šance toho, že se jiná hvězda srazí se Sluncem, je astronomicky malá,

jenže to nás netrápí. Pokud by nás jiná hvězda minula zhruba o tolik,

jak daleko je Země ke Slunci, mohla by Zemi snadno vytrhnout ze sluneční soustavy.

Pravděpodobnost něčeho takového se odhaduje na 1:100000

během příštích pěti miliard let. Malá šance, ale ne dost malá. Jak jsme probrali v jiném videu,

existují zřejmě miliardy bludných planet putujících skrze galaxii a tohle je jeden způsob,

jak vznikají. Pokud by se tedy něco takového stalo prostřednictvím průměrného červeného trpaslíka, co by se stalo se Zemí?

Vykopnutí Země ze Sluneční soustavy

Jakmile hvězda vstoupí do Sluneční soustavy, na nebi se objeví malá jakoby oranžová tečka na obloze, která bude postupně během měsíců nabírat

na velikosti a jasu, až bude nakonec viditelná během dne. Bude větší

a jasnější než Měsíc. Až moc jasný na pozorování pouhým okem. Noční obloha bude naplněna

jasně rudou září. Po pár měsících se začne opět smršťovat. Jenže Slunce zrovna tak.  

Během pár let se Slunce na obloze bude zmenšovat a s ním začne mizet

Jak se začnou dny zatemňovat, nastane po celém světě poslední zima lidstva.

Polární ledové čepičky začnou růst a rozšiřovat se, zatímco rostliny seschnou a umřou. Lesy umrznou

a zvířata zahynou v závějích. Až Země prolétne okolo oběžné dráhy Marsu, průměrná teplota povrchu

klesne téměř k -50°C. Z vesmíru Země začne vypadat jako ledový měsíc,

kde se z modrozeleného povrchu stala bledá šedobílá smrt.

Jak se světová infrastruktura rozpadá, lidé se drží vevnitř a pálí vše,  

co mohou, aby se zahřáli kvůli neustále klesající teplotě, a odpočítávají dny, dokud jim nedojde jídlo,

které už neroste. Každý, kdo žije na povrchu, žije z vypůjčeného času.

Jakmile Země dosáhne oběžné dráhy Jupitera, teplota povrchu klesne k -150°C, což je méně  

než nejnižší naměřená teplota v Antarktidě. Není třeba dodávat, že téměř všichni jsou mrtví.

Bez energie ze Slunce, která by vypařila vodu, se netvoří mraky a koloběh vody

se zastaví. Polární ledové čepičky se jednoho dne střetnou na rovníku a oceán je pokryt tlustou

vrstvou ledu. Čím více tepla proniká ven, tím více vody zmrzne na dně ledového

pokrytí. Koncentrace soli v hlubokých oceánech roste, což otráví většinu zvířat, která zde přežila.

Ovšem okolo hydrotermálních ventilů by se těmto podmínkám mohly přizpůsobit extrémofilní

živočichové. Hluboko pod hladinou by si některé bakterie nemusely ničeho z toho všimnout,

jelikož je stále zahřívá radioaktivní rozpad prvků v zemském jádru.

Jak Země dosahuje oběžné dráhy Pluta a Kuiperova pásu, Slunce je stále

nejjasnější hvězdou na obloze, ale je jen jednou z mnoha hvězd viditelných za dne.

The temperature is now barely  40 C above absolute zero,  Teplota je nyní sotva 40 stupňů nad absolutní nulou (-233,15°C, pozn. př.).

Pod bodem mrazu plynů v atmosféře.

Bohužel si nikdo nebude moci užít zvláštní pohled na to, jak se atmosféra

mění ve sníh dusíku a poté kyslíku. Během pár let se tento sníh nahromadí do ledových desetimetrových

závějí po celém povrchu planety, kde zbyla jen slabá vrstva plynu.

Pod nimi jsou pohřbeny zmrzlé mrtvoly flóry a fauny.

Jak Země opouští Sluneční soustavu, stává se z ní bludná planeta.

Cestuje osamoceně temnotou. Bez života a v osamění.

Zvláštní ovšem je, že existuje naděje.

Lidstvo by nebylo překvapeno tímto potenciálním vymíráním druhů. Všimli bychom si jej

na několik tisíc let dopředu Nemůžeme udělat mnoho, abychom dokázali zastavit hvězdu. Ale můžeme se připravit.

Většina z nás zahyne. Ale pár milionů lidí by mohlo přežít ve velkých umělých komplexech,

poháněných geotermální a jadernou energií, a možná dokonce i fúzí v případě, že bychom se naučili

využít led kolem nás jako zdroj pohonu. Lidstvo by zde mohlo přežít stovky tisíc let.

Jednoho dne bychom si zvykli na naše podmínky a nové generace by se dívaly

v nevíře na dokumenty o dobách, kdy jsme měli vlastní hvězdu a mohli jsme chodit po povrchu Země.

Jednoho dne bychom se mohli rozhodnout porozhlédnout se po jiném domově. Bude-li mít Země štěstí

a proletí-li okolo jiné hvězdy s obyvatelnou planetou, mohli bychom začít odznova.

Lety do vesmíru by byly kupodivu velmi snadné bez atmosféry, která by nám stála v cestě. Není tedy nemyslitelné,

aby poslední přeživší opustili Zemi a začali znovu na jiné planetě okolo jiné hvězdy.

Možná že jednoho dne za tisíce let budou potomci lidí vyprávět legendy

o vzdálené minulosti Země. Příběhy našeho domova.

Záhadné ledové planety, která letí samotná a prázdná skrz temnotu vesmíru.