Video

Transkripce

Každý se čas od času cítí osamocený.

Když si nemáme ke komu sednout na obědě,

když se stěhujeme do nového města,

nebo, když na nás o víkendu nemá nikdo čas.

Ale během několika posledních desetiletí se tento občasný pocit stal chronickým pro miliony z nás.

Ve Velké Británii se 60% lidí mezi 18 a 34 lety často cítí osaměle.

V USA se 46% obyvatelstva pravidelně cítí osamoceně.

Žijeme v době, kdy jsme nejvíce propojeni z celé historie lidstva,

a přesto se nevídané množství z nás cítí izolovaně.

Cítit se osaměle a být sám není totéž.

Můžete si užívat čas o samotě ale nesnášet každou vteřinu v obklopení přátel.

Osamělost je čistě subjektivní a individuální zkušenost.

Pokud se cítíte osaměle, jste osamělý.

Běžným stereotypem je, že osamělostí trpí jen lidé, kteří neumí mluvit s ostatními,

nebo jak se mezi nimi chovat.

Populační studie ale ukazují, že sociální dovednosti nemají prakticky žádný vliv na společenské vazby u dospělých.

Osamělost může postihnout každého: peníze, sláva, moc, krása, sociální dovednosti, šarm.

Nic vás neochrání před osamělostí, protože je součástí naší biologie.

Co je osamělost?

Osamělost je tělesná funkce, podobně jako hlad.

Hlad nás nutí věnovat se naším fyzickým potřebám.

Osamělost nás nutí věnovat se naším společenským potřebám.

Vaše tělo se stará o společenské potřeby, protože před miliony let to byl indikátor toho, jak velkou šanci jsme měli přežít.

Přirozený výběr odměňoval naše předky za spolupráci a formování vztahů mezi nimi.

Naše mozky rostly a naučily se víc a víc rozpoznávat co si ostatní myslí a cití,

a formovat a udržovat sociální vazby.

Být společenský se stalo nedílnou součástí naší biologie.

Lidé se rodili do skupin 50 až 150 jedinců, se kterými zpravidla zůstali celý život.

Získat dostatek jídla, být v bezpečí a teple nebo starat se o potomka, bylo bez ostatních v podstatě nemožné.

Být spolu znamenalo přežít.

Zůstat sám znamenalo smrt

Proto bylo zásadní vycházet s ostatními.

Pro naše předky nebylo největším nebezpečím snědění lvem,

ale vyloučení ze skupiny, protože se nedokázali dostat do její sociální atmosféry.

Aby se tomu zabránilo, přišlo naše tělo s ‘psychickou bolestí’.

Bolest tohoto druhu je odpověď evoluce na odmítnutí:

jakýsi systém časného varování, který zaručuje, že se přestaneme chovat nevhodně.

Naši předci, kteří zažili bolest odmítnutí, se dříve začali chovat lépe

a tudíž zůstali v tlupě. Kdežto ti co ne, byli většinou opuštěni a nakonec zemřeli.

Proto odmítnutí bolí.

Proto je samota tolik bolestivá.

Tyto principy fungovaly skvěle po většinu naší historie,

dokud pro sebe lidé nezačali budovat nový svět.

Nevýhoda moderního světa

Epidemie osamělosti, kterou vidíme dnes v podstatě začala už v pozdní renesanci.

Západní kultura se začala zaměřovat na jedince.

Inteligence se odklonila od středověkého kolektivismu, zatímco mladí protestanští teologové zdůrazňovali odpovědnost jedince.

Tento trend se ještě stupňoval během průmyslové revoluce.

Lidé opouštěli své vsi a pole, aby mohli pracovat v továrnách.

Komunity, které existovaly po stovky let se začaly rozpadat, zatímco města rostla.

Jak se náš svět rychle stal moderním, tento trend se prohloubil ještě mnohem víc.

Dnes překonáváme obří vzdálenosti za novou prací, láskou a vzděláním a necháváme naši sociální síť za zády.

Potkáváme čím dál tím méně lidí osobně a méně často než dřív.

V USA se průměrný počet blízkých přátel snížil ze 3 v roce 1985 na 2 v roce 2011

Vetšina lidí sklouzne do chronické osamělosti omylem. Staneme se dospělými a zaneprázdněni prací,

vysokou školou, láskou, dětmi a Netflixem. Prostě už není tolik času.

Nejpohodlnější a nejjednodušší věc, je obětovat čas trávený s přáteli.

Než se jednoho dne probudíme a dojde nám, že se cítíme izolovaně,

že toužíme po bližších vztazích.

Ale v dospělosti je těžké najít blízká přátelství a tak se osamělost může stát chronickou.

Zatímco my zbožňujeme věci jako chytré telefony a vesmírně lodě,

naše tělo a mysl jsou v podstatě stejné jako byly před 50,000 lety.

Jsme stále od přirody naladěni k tomu, být spolu.

Jak osamělost zabijí

Rozsahové studie ukázaly, že stres, který je důsledkem chronické osamělosti

patří mezi nejnezdravější věci, které se mohou člověku přihodit.

Způsobuje rychlejší stárnutí, dělá rakovinu smrtelněší,

zrychluje postup Alzheimerovy choroby, oslabuje imunitní systém.

Osamělost je dvakrát smrtelnější než obezita, a stejně smrtelná jako kouření krabičky cigaret denně.

Nejnebezpečnější na ní je to, že jak se stane chronickou, může se dít sama od sebe.

Jak fyzická tak psychická bolest použivají stejný mechanismus v našem mozku. Oboje je vnímáno jako hrozba,

proto psychická bolest vede k nerozvážnému a obrannému jednání, když je jí člověk zasažen.

Když se osamělost stane chronickou, váš mozek se přepne do módu sebezáchovy.

Začne vidět nebezpečí a nepřátelství všude.

To však není vše.

Nekteré studie zjistily, že když jsme osamělí, je náš mozek mnohem více všímavý a ostražitý k společenským signálům,

ale zároveň se zhorší ve správné interpretaci těchto signálů.

Více sledujeme ostatní,

ale rozumíme jim méně.

Část našeho mozku, která rozpoznává výrazy se rozladí

a začne kategorizovat neutrální výrazy jako nepřátelské, a tím pádem máme z ostatních strach.

Osamělost nás přivede na myšlenky, že ostatní mají vůči nám ty nejhorší záměry.

V tomto nepřátelsky vnímaném světě se můžeme stát více zaměření na svou obranu,

díky čemuž můžeme být vnímáni jako více chladní,

nepřátelští a nespolečenští než ve skutečnosti jsme.

Co s tím můžeme dělat?

Pokud se ve svém životě cítíte často osaměle

první věc, co můžete dělat je přiznat si existence toho začarovaného kruhu ve kterém můžete být uvězněn.

Obvykle to vypadá asi nějak takhle:

Počáteční pocit izolace vede k pocitům napětí a smutku, a tím pádem se zaměřujete

výhradně na negativní interakce s ostatními.

To vás nabádá k tomu, přemýšlet o sobě a ostaních negativněji,

a začnete se chovat jinak.

Začnete zavrhovat společenskou interakci a cítíte se ještě více izolovaný.

Tomuto cyklu je pokaždé těžší a těžší uniknout.

Kvůli osamělosti si sednete daleko od ostatních ve třídě,

neodpovíte na telefon když vám volají kamarádi, odmítáte pozvánky,

až přestanou vůbec chodit.

Každý z nás má svůj příbeh, a když váš příběh zahrnuje to, že vás lidé odmítají,

ostatní si toho všimnou, a tak se vnější svět může stát takový, jak ho vidíte.

Tohle často bývá pomalý proces, který trvá léta,

a může skončit depresí a duševním stavem, který zabraňuje sociálním interakcím, i když po nich toužíte.

První věc, co můžete udělat aby jste tomu unikl je přijmout osamělost jako naprosto normální pocit a nic za co by jste se měl stydět.

Doslova každý se v určitém bodu svého života cítí osaměle, je to univerzální zkušenost člověka.

Nemůžete eliminovat či ignorovat nějaký pocit, dokud magicky nezmizí,

ale můžete ho přijmout a zbavit se jeho příčiny.

Můžete sebeprůzkumem zjistit, na co se zaměřujete a zvážit, jestli nevnímáte jenom negativní věci.

Byla tahle interakce s kolegou opravdu negativní? Nebo byla neutrální, nebo dokonce pozitivní?

Co byl vlastně obsah té konverzace?

Co ten druhý řekl?

A řekl něco špatného, nebo si k jeho slovům něco domýšlíte?

Možná ten druhý ve skutečnosti nereagoval negativně, ale jen prostě spěchal.

Pak tu jsou vaše myšlenky na svět. Berete si to nejhoší ze záměrů ostatních?

Vstupujete do společenské situace s tím, že už v tu chvíli víte, jak dopadne?

Domníváte se, že vás ostatní nechtějí okolo sebe?

Snažíte se předejít tomu být zraněný a neriskovat otevření se světu?

A když ano, můžete zkusit dát ostatním šanci?

Můžete jen předpokládat že nejsou proti vám?

Můžete znovu riskovat otevřenost a zranitelnost?

A nakonec, vaše chování

Vyhýbáte se příležitostem být s ostatními? Hledáte výmluvy, abyste mohl odmítat pozvánky?

Nebo odstrkujete ostatní předem, aby jste se ochránil?

Chováte se, jako byste byl napaden?

Vážně hledáte nové vztahy, nebo jste se smířili se svou situací?

Samozřejmě, každý člověk a situace je odlišná.

A jenom sebepozorování nemusí stačit.

Pokud si myslíte, že nedokážete vyřešit svou situaci sám,

zkute se prosím překonat a vyhledejte pomoc odborníka. Není to znak slabosti, ale odvahy.

Jakkoliv se podíváme na osamělost - jako na čistě osobní problém, který musí být vyřešen abychom byli šťastní, nebo jako na osobní zdravotní krizi,

je to něco, co si zaslouží více pozornosti.

Lidé vytvořili svět, který není nic jiného než úžasný, avšak doteď žádná z těch třpytivých věcí,

které jsme vytvořili, neumí uspokojit, či potlačit naši biologickou potřebu propojení.

Většina zvířat získává to, co potřebují z okolního prostředí. My získáváme, co potřebujeme jeden od druhého.

A svět který tvoříme, na tom musí být založen.

Zkusme něco společně: oslovme dnes někoho.

Bez ohledu na to zda se cítíte trochu osaměle, nebo jestli chcete někomu udělat lepší den.

Možná zkuste napsat kamarádovi, se kterým jste nějakou dobu nemluvil.

Zavolejte členu rodiny, který se trochu odcizil,

pozvěte kolegu z práce na kafe,

nebo jděte do něčeho, čeho se normálně bojíte, nebo jste na to moc líní. Jako třeba D&D akci nebo do fitka.

Každý je jiný, takže vy víte, co je pro vás to pravé.

Možná z toho nic nebude a to je v pořádku. Nic od toho neočekávejte.

Cíl je trochu se otevřít.

Procvičit si své ‘spojovací svaly’, aby se časem posílily,

nebo s tím pomoct ostatním.

Chceme doporučit dvě knihy, které jsme přečetli při vytváření podkladů pro tohle video.

‘Emotional First Aid’ od Guye Winche. Kniha, která se zabývá

kromě jiných témat také tím, jak se vypořádat s osamělostí způsobem, který považujeme za nápomocný a akceptovatelný

a ‘Loneliness: Human Nature and the Need for Social Connection’ od Johna Cacioppa a Williama Patricka.

Je to zábavná a i vědecká kniha o tom, jak zažíváme osamělost na biologické úrovni,

jak se šiří společností a co věda říká o tom, jak jí uniknout.

Odkazy na obě knihy jsou v popisku videa.

Kontrola: Leedy